„Rozhodně nemáš pravdu, protože ji mám já!“

Myslím, že bychom se mohli shodnout na tom, že je na světě spousta pravd, polopravd, mýtů, bájí, pověstí, stejně jako cílených lží nebo zatajovaných skutečností. Jenže pak se ale nemůžeme vůbec divit, že lidé kolikrát nevědí, co mají dělat, čemu mají věřit nebo na koho se spolehnout. A proto si v této chaotické době myslí, že mají pravdu, aniž by s jistotou věděli, co to pravda ve skutečnosti je. 

Všichni máme pravdu!

Když se podíváme kolem sebe, uvidíme, že téměř každý člověk, který vyřkne nějakou myšlenku, je přesvědčen o tom, že má pravdu. Tchýně má pravdu, politik má pravdu, právník má pravdu, lékař má pravdu… Pravdu mají všichni diskutéři v hospodách a v restauracích, v golfových klubech nebo na autobusových zastávkách. Kam se podíváme, tam vidíme pravdomluvného člověka, ale podíváme-li se tam po chvíli ještě jednou, uvidíme dalšího, akorát že s naprosto opačným stanoviskem…

Když někdo někomu jeho „pravdu“ uzná, o to větší má pak dotyčný víru, že je jeho myšlenka pravdivá. A čím více lidí bude v tuto pravdu věřit, tím hůře se pak dotyčnému přiznává, že se zmýlil, pokud se přijde na to, že jeho pravda neplatí. Lidé rázem ztrácejí svůj tzv. společenský kredit, své sebevědomí nebo postavení ve společnosti. Naštěstí pro ně, lidé velmi rychle zapomínají. 

Téměř každodenně můžeme vidět, že i když proti sobě stojí dva naprosto diametrální pohledy na věc, obě strany se budou do roztrhání těla přít a prosazovat svou pravdu. Místo aby si oba tábory sedly, začaly upřímně diskutovat a společně pravdu HLEDAT.

„Pravda je výsledkem neustálého hledání a rodí se pouze v upřímné diskuzi. Má-li být pravda pravdou, musí fungovat pro všechny stejně.“ 


Když se podíváme do historie, jasně uvidíme, že aby pravda vykrystalizovala do své úplné podstaty, musí se dlouze rodit na základě upřímné diskuze a dalších a dalších poznání v praktickém žití. Problém ovšem nastává, když si někdo na dané pravdě postaví „svou živnost“, aniž by předpokládal, že mohou být jeho myšlenky ještě dále rozvinuty nebo naopak úplně zatraceny. V tom případě totiž nová poznání nabourávají postavení daného člověka nebo organizace, a proto bude dělat všechno proto, aby nový směr zpochybnil, místo aby o něm začal se zájmem diskutovat. 

Situace je bohužel taková, že ten, kdo vládne, je většinou přesvědčen o tom, že má pravdu. A vůbec nechce připustit, že by tomu tak nebylo. Proto se musejí ostatní názory logicky umlčet nebo zesměšnit. Oponent je nazýván demagogem, populistou, utopistou anebo lhářem. Přitom, kdo ví, jestli právě „zašlapaný“ názor nebyl ten klíčový, který by dokázal posunout civilizaci k míru a pochopení jeden druhého.

Podíváme-li se na celý problém pravdy s odstupem, vypadá to tak, že dokud nepochopíme podstatu pravdy a jejího „zrození“, nejsme schopni se sjednotit jako jeden celek. Proto budou mezi lidmi stále rozpory, rozvody, hádky, vraždy i války. 

Aby byla pravda funkční, je třeba, aby skutečně fungovala pro všechny stejně!

Jinak nemůže být pravdou... Když církev tvrdila, že je země placatá, v té době si lidé mysleli, že je to pravda. Nakonec ale jeden člověk zariskoval, rozhodl se ověřit tuto pravdu v praxi a ukázalo se, že je země kulatá. A rázem se zjistilo, že pravda je někde jinde. Proto je třeba pravdu neustále hledat, pracovat s ní a hlavně ji skutečně žít. Jedině tak se pozná, jestli je pravdivá a nebo ne.

A co z toho plyne pro mě? Pokud s kýmkoli diskutuji, měl bych si vždy uvědomit, že neobhajuji 100% funkční pravdu, ale pouze prezentuji svůj názor, který může být mylný. Jestliže jdu do diskuze s názorem a s vědomím, že se mohu plést, stěží mohu podlehnout negativním emocím a nepříjemným zpětným reakcím. Pokud si ale myslím, že mám PRAVDU, budu vypadat přesně jako ti, které vídáme v nedělních televizních diskusních pořadech… 

Konkrétní vrs. abstraktní

Jestli bychom se na pravdu dívali z filozofického hlediska, můžeme ji definovat např. jako tvrzení, které je neměnné a ověřitelné na jakémkoli případu. Pravdu můžeme popsat rovněž jako shodu tvrzení se skutečností. Je ovšem obrovský rozdíl mezi pravdou konkrétní a pravdou abstraktní. 

Konkrétní pravda je naprosto jasná a souhlasí s ní jak černoch, tak i běloch, Róm nebo Číňan. Jak křesťan, tak muslim, tak žid nebo vyznavač taoismu… Konkrétní pravdy vycházejí z přírodních fyzikálních zákonů nebo mohou popisovat konkrétní věci. Za konkrétní pravdu např. můžeme považovat tvrzení: „Jedna hruška a jedna hruška jsou dvě hrušky,“ nebo „Pokud z rukou upustím talíř, spadne na zem...“ S pravdami tohoto typu obecně nebývá problém. 

Mnohem horší je to ovšem s pravdami abstraktními, které se opírají o abstraktní výrazy. Např. „Můj přítel je nezodpovědný a líný,“ „Komunismus je radikální ideologie,“ „Člověk by měl žít podle etických pravidel,“ „Naši fotbalisti měli hrát systémem 4-4-2,“ „15% daň z příjmu nám zajistí vyrovnaný rozpočet…“ Takovýchto tvrzení slyšíme dnes a denně celou řadu a lidé jsou schopni se kvůli nim pohádat. Tyto pravdy jsou produktem civilizace, jejích abstraktních nauk, věd, etik, společenských norem atd. A nemají obecně nic společného s lidskou přirozeností a přírodními zákony… 

Pravda, která má smysl?

Už od pradávna hledali lidé smysl života, podstatu bytí. Už odnepaměti si říkali, že je lidské konání pouze honba za větrem, že sláva je jako polní tráva, že násilí plodí násilí… Přesto se další generace nepoučily a pokračují dál v tom, co nemá smysl, místo aby se zajímaly o to, co smysl má. Jenže co to je? 

Myslím, že tím největším úkolem lidstva je najít svou vlastní přirozenost. Každý člověk by měl umět jasně rozeznat, co je mu přirozené a co je pouze iluze přirozenosti – (společenská etika, morálka, věrnost, kodex, zákon, tradice…) Jakmile totiž pochopíme svou přirozenost, dokážeme společně zastavit proces podřezávání vlastní větvě, který chce lidstvo evidentně co nejrychleji dokončit.

Ale jak říkám, můžu se plést…