Kritika, kritika a zase ta kritika

Rád se dívám kolem sebe a zjišťuji, že naprostá většina „úspěšných“ politiků má svou kariéru postavenou na tvrdé kritice druhých. Sleduji, že „úspěšní“ novináři velmi často kritizují vše, co vidí a slyší. A bohužel obdobné je to i mezi bloggery. Každý zde může vidět, že většina „úspěšných“ článků je více či méně silně kritická. Soudy druhých, svalování viny nebo kritika závažných rozhodnutí toho či onoho vynáší nejednoho autora na výsluní. 

Proto mě napadlo, zamyslet se nad kritikou, nad její podstatou a jejími následky. A dopředu upozorňuji, že to, co píšu, je pouze hledáním a podnětem pro ty, kteří rádi přemýšlejí. 

Položme si zásadní otázku, kdo nám dává právo soudit druhé? Kdo a za jakých okolností získává právo říci o tom druhém, že něco dělá špatně? Vždyť jeden zajímavý pán kdysi řekl: „Kdo jsi bez viny, hoď kamenem!“ A také říkal něco ve smyslu: „Proč poukazuješ na třísku v oku svého bližního, když sám máš v oku trám?“

Je kritika výrazem nevědomosti?

Kritizovat umí zřejmě každý, ale „hledat“ umí málokdo. Soudit chování někoho je snadné, pochopit jej je ovšem těžké. Lehce se kritizuje trenér národního týmu, ale těžce se národní tým trénuje. Lehce se kritizuje Topolánek, ale těžce se řídí celý stát tak, aby byli všichni spokojení. Lehce se kritizují sportovci za jejich výkony, ale těžce se na jejich sportovní úroveň dostává. Z tohoto zamyšlení by mohlo vyplynout, že je mnohem snazší kritizovat, než hledat a něčeho skutečně dosáhnout. 

Na druhou stranu myslím, že je naprosto logické, že lidé kritizují. Co jiného mohou také dělat, když neznají řešení a něco se jim nelíbí? A když neznají řešení a vidí problém, koncentrují se na to, abych ten problém popsali, a rázem vzniká kritika. Bohužel při takto nastaveném podvědomí nemá téměř nikdo čas myslet na to, kde problém vznikl a jak jej vyřešit. A pokud se nějaké řešení najde, pokládá jej dotyčný mnohdy za svou pravdu a kritizuje ty, kteří mají řešení jiné… Čili ani zde se nehledá a upřímně nediskutuje.

Jestli je někdo zaměřen na kritizování druhých, logicky nemá tolik poznání, aby mohl přemýšlet nad rámec obecných dogmat. A proto lidé často nemohou udělat nic jiného, než pouze mlčet nebo kritizovat. Je to začarovaný kruh nevědomosti, jehož vítězem je, bohužel, celospolečenská kritika. 

Kritika – cesta dolů?

Bylo by možná dobré se zamyslet, kam nás kritika může dovést. Kam by se dostal student, kdyby neustále kritizovat své učitele? Kolik by se toho od nich asi naučil? Kam by se dostal sportovec, kdyby od svého mládí neustále kritizoval své trenéry? Měl by velkou šanci se dostat na sportovní vrchol? A kolik přátel by měl asi člověk, který kritizuje všechny lidi kolem sebe?

Zaměříme-li naši pozornost na mezilidské vztahy, neznám příklad, kdy by muž přestal chodit do hospody jen proto, že jej žena kritizuje. Rovněž neznám příklad, ve kterém by nepříjemná tchýně nebo babička přestala „strkat nos“ do záležitostí mladých párů, i potom, co byla někým kritizována. Znám ale případy, kdy lidé změnili svůj životní styl poté, co začali společně se svými blízkými hledat, diskutovat a přemýšlet nad tím, co a jak by mohli změnit…

Kritizovat ty, kteří mají zájem?

Na druhou stranu, otočíme-li role kritiků a kritizovaných, ten, kdo se chce něco naučit, by měl být logicky rád za kritiku těch, kteří něco umí mnohem lépe. I já sám si říkám, mohl bych se dostat na zimní olympiádu v Salt Lake City, kdybych nedokázal přijmout kritiku svých trenérů? Mohl bych mít medaile z Mistrovství světa, Mistrovství Evropy nebo republiky, kdybych si stále na něco stěžoval? Mohl bych získat medaile z mistrovství republiky dokonce v několika sportech – basketbal, euroteam, americký fotbal, boby, kdybych měl ke všemu kritický postoj? Těžko bych něčeho z toho dosáhl, kdybych nedokázal akceptovat kritiku svých trenérů na můj výkon a kdybych zároveň nepatřil k těm, kteří své trenéry bezmezně poslouchali a nikdy nekritizovali jejich rozhodnutí. 

A takto bych se mohl dívat i na další směry svého života – na studium, na práci. Každopádně nejpodstatnější z toho všeho je pro mě rodina. Mohl bych dnes žít ve šťastné a harmonické rodině, kdybych stále jen kritizoval? Kdybych nedokázal hledat a upřímně diskutovat? Asi jen těžko… 

Pochopil jsem, že kritikou druhých vůbec ničeho nedosáhnu. Nebudu kritizovat lidi za jejich jednání. Nebudu kritizovat sebevražedné atentátníky, pašeráky drog, politiky ani sportovce. Nebudu kritizovat ty, kteří mají jiný názor, než mám já. 

Mohu nad rozhodnutím a činy druhých přemýšlet, mohu rozvažovat nad tím, z čeho jejich konání vychází. Mohu se snažit jejich chování pochopit, ale dokud nezažiji jejich situaci na vlastní kůži, nepocítím ten tlak, zodpovědnost a očekávání druhých, nikdy nedokáži přesně vyhodnotit, proč dělá druhý to, co dělá. Proto se ptám sám sebe, není lepší danou problematiku studovat, diskutovat, hledat a přemýšlet nad řešením problémů, než na ně stále jen poukazovat a kritizovat?

Všichni jsou špatní, nikdo není špatný?!

Vždyť koho za co chceme kritizovat? Budeme snad kritizovat liberály za to, že věří tomu, že by se měl umět každý člověk o sebe postarat. Proč by měl ten, kdo se snaží, dotovat ty, kterým se pracovat nechce? A jak to mohou vidět druzí? Obrovské rozdíly mezi lidmi, celospolečenská zadluženost a chudoba většiny pracujících lidí, stávky, bezdomovci, násilí mezi lidmi, vzájemné odcizení… 

Nebo budeme kritizovat komunisty? Vždyť oni přeci chtějí, aby se měli všichni hezky! Nechtějí, aby se lidé k sobě chovali jako hyeny (a to hyeny urážím) a navzájem se vykořisťovali. Jenže co vidí druzí? Policejní stát, ostnaté dráty a střelbu na hranicích, politické tresty smrti…

Anebo chceme kritizovat církev? Vždyť ona pouze chtěla, aby měli lidé řád. Aby měli víru, o kterou se mohou opřít. Aby se k sobě lidé chovali hezky a byli si sobě blízcí. Jenže co vidí druzí? Křižácké výpravy, brutální masakry po celém světě ve jménu jediného boha. Totální vyvraždění původních obyvatel ostrovů v Karibiku, masakr indiánů, kolonizace Afriky, Asie… Upalování kacířů, mučení nevinných, inkvizice, konfiskování obrovského množství majetku… 

Jak je vidět, kam se podíváme, kdykoli můžeme dosyta kritizovat, jelikož není člověka, který by byl v očích všech dokonalý a bezchybný. Každý má svůj úhel pohledu a osobní názor. 

Civilizace se od pradávna potýká s celospolečenskou nevědomostí, kde kritici vítězí a hledající jsou umlčováni. Ti, kteří hledají, získávají zpět svou ztracenou svobodu, a proto se nebojí s kýmkoli diskutovat. Bohužel, otázky a upřímný dialog se příliš nenosí, a proto byli tito lidé upalováni, otráveni, ukřižováni, zastřeleni... Dnes jsou zesměšňováni, jsou označováni za demagogy, utopisty, snílky, radikály apod. 

Místo upřímné diskuze a hledání tak můžeme na každém kroku slyšet tvrzení a kritiku. Politik kritizuje politika, podnikatel podnikatele, sportovec sportovce a zaměstnanec zaměstnance. Tito všichni se navíc kritizují navzájem, takže má člověk rázem pocit, že všichni všemu rozumí a na všechno jsou odborníci. Kritizujeme zdravotnictví, policii, stát, vysoké ceny, dopravní situaci… Kdo křičí silněji, má mnohdy větší popularitu a větší úspěch… 

Ale vede to snad k něčemu? Změní se něco tím, že budeme kritizovat? Nebylo by lepší, věnovat náš čas tomu, abychom našli nějaké řešení, východisko? 

Pojďme zkusit alespoň týden nekritizovat, ale pouze hledat shodu a řešení problémů! Pojďme pokládat návrhy a upřímně diskutovat! Věřím, že tento přístup k životu by nám všem mohl přinést mnohem více, než jen poukazování na to, co je špatně! 

Ale možná se pletu a všechno je to úplně jinak :-) 

„Kdo kritizuje, má svou pravdu. Proto je moudrým ve svých očích.
Kdo nezná řešení a nemyslí si, že má pravdu, je moudřejší než ten, kdo má svou pravdu. 
Kdo hledá pravdu a upřímně diskutuje, by mohl být nazván moudrým, jenže tomu to úplně jedno.“