Lze ve smrti nalézt smysl nesmyslného života?

Napadlo mě zase jednou rozčeřit průzračné vody svého blogu a napsat zamyšlení nad tím, jaký je smysl našeho života a jaký je význam smrti. Otevřeme na chvíli oči a dívejme se kolem sebe. Politici řeší radary, poplatky a úplatky, přitom se ještě stačí vzájemně pomlouvat a veřejně se dohadovat. Guerilloví rebelové zajímají rukojmí, jimž berou svobodu proto, aby zajistili svobodu pro sebe a další „prosté“ lidi. Obchodní společnosti drancují Zemi ve jménu trhu a ekonomie, přitom zajišťují obživu a jistotu pro spousty zaměstnanců. Jedni teroristi odpalují nálože na vlastních tělech, aby zastrašili jiné teroristy, kteří vojensky okupují jejich zem. Bohaté státy používají obilí jako biomasu pro pohon aut, v jiných státech umírají děti hlady po tisících. A takto bychom mohli pokračovat snad donekonečna. 

A tak si říkám, jaký je tedy smysl tohoto života? Proč jsme tady a co bychom měli udělat? Snad všichni velcí filozofové jej hledali. Někteří jej nenašli, někteří ano, přesto se zdá, že to jejich okolí rozhodně nechtělo slyšet… Jinak by se totiž nemohlo dít v tomto světě tolik nesmyslných věcí. Lidé na světě umírají hlady, přesto jediná organizace OPEC má po odečtení všech nákladů denní zisk téměř 60 miliard Kč… Proč? Jaký to má smysl, že jedni umírají hlady a druzí nevědí, kam ty peníze dávat? Vždyť pouze OPEC by mohl zajistit potravu pro všechny hladovějící lidi na této zemi. A to vůbec nepíšu o dalších prosperujících podnicích a organizacích, které vydělávají miliardy dolarů ročně…

Jak to začalo?

Obraťme ale list na absolutní začátek kapitoly jménem člověk. Myslím, že téměř každý vědec potvrdí, že byl předchůdce člověka před miliony let nedílnou součástí přírody. Měl svůj přirozený úkol a životní úděl, stejně jako jakýkoli jiný živý tvor. Tento „člověk“ se rodil a umíral, přesně tak, aby byl zachován přirozený řád této planety. 

Vědci potvrzují, že příroda sama o sobě disponuje neuvěřitelnými obrannými mechanismy, které vždy napomáhaly k tomu, aby nedošlo k nezvladatelnému přemnožení žádného živočišného, ani rostlinného druhu. Proto musejí jedni umírat, aby mohli druzí žít. A ti musejí zase umírat, aby mohli žít další a další. Přestože lidé obecně berou smrt jako tragédii, pohledem přírody a přirozeného života přináší smrt jedince život celému celku. 

A tady bychom možná našli jeden z kamenů úrazu této civilizace. Člověk s rozvojem své zručnosti, s rozvojem technologií, vědy a lékařství dokázal umně čelit přirozeným regulačním systémům planety země. Díky použití zbraní ztratil své predátory, díky vědě a lékařství dokázal překonat nemoci, bakterie, viry atd. (i když odborníci tvrdí, že i zde je všeho do času). Čím více se snažil bojovat se smrtí, tím více začal zapomínat na to, jak podstatná a přirozená je smrt pro život na celé zemi.  

Před miliony let předchůdce dnešního člověka zřejmě nepřemýšlel nad smyslem života. On svůj smysl života totiž žil, stejně jako ostatní zvířata. Vždyť jaký smysl má život lva, antilopy, opice, mravence, tučňáka nebo žraloka? I v knihách pro děti na ZŠ se dozvíme, že mají udržovat tuto planetu v rovnováze!!!!! Díky jednomu žijí druzí a naopak. Nebýt predátorů, jiné druhy by se přemnožily, tím pádem by zničily své přirozené prostředí a začaly by samy vymírat. Po miliony let tak vznikal naprosto důmyslný a funkční systém, ve kterém smrt jedinců zajišťuje život jednotlivých druhů. Jen si zkuste spočítat, kolik druhů zvířat a hmyzu se nasytí z jedné ulovené antilopy?

Jenže člověk je úplně jiný. Oproti ostatním zvířatům se mu postupem tisíců let ohromným způsobem rozvinul mozek a on začal abstraktně přemýšlel, což můžeme vidět na každém kroku. Člověk povýšil svůj život nad vše ostatní a smrt si začal různými způsoby démonizovat. 

Proč?

Pročítáme-li se odbornými publikacemi, vidíme, že člověk vystoupil z přirozeného rámce životního koloběhu planety země a začal žít mimo zákony přírody. Oproti jiným zvířatům začal používat zbraně či oheň, čímž získal nespornou výhodu před predátory. Z původního sběrače a konzumenta ovocných plodů se stal konzument masa, což mu umožnilo opustit své původní teritorium. Přírodní rovnováha tak dostala další velkou ránu, jelikož začal kolonizovat celý svět. Tedy i místa, kam podle přírodních zákonů vůbec nepatřil. Pokud se to někomu nezdá, stačí si vyjít nahý v prosinci ven a užít si celodenní procházku po lese. Pak každý člověk uvidí, jestli je mu toto klima přirozené. 

Ale můžeme jít dále. Když lidé porovnávají člověka s jinými živočišnými druhy, brzy zjišťují, že se oproti ostatním zvířatům navíc naučil otročit jiné živočišné druhy, čímž získal další neuvěřitelnou zbraň proti harmonii přírody. A dokonce ani to mu nebylo málo a začal otročit i vlastní druh, což trvá až do dnes. Stačí si jen pustit zprávy nebo se podívat na svou výplatní pásku a poté na výplatní pásku ministrů nebo majitelů firem, ve kterých pracujeme. Malá skupinka bohatne a většina lidí dře…

Člověk získal rozum, který se s plnou silou obrátil proti němu vlastnímu, a zároveň proti celé přírodě. Když se podíváme na grafy nárůstu populace, vidíme, že přemnožení člověka začalo nabírat obrovské rozměry. A jakmile člověk dokončil kolonizaci celé planety, začaly ve velkém narůstat i války, válečné konflikty a všudypřítomné násilí. Lidé stále hledali smysl života, přesto si vůbec neuvědomili, že jejich jediný a přirozený smysl je pouze udržovat přirozenou přírodní rovnováhu, což znamená narodit se, počít mládě, připravit jej na život a postupně přirozeně zemřít. Každá smrt jedince je nahrazena životem dalších, a každý život musí být nahrazen smrtí. Tato planeta měla své přirozené zákony a přirozený prostor pro všechny živé tvory, kteří ji obývali. Pokud něčeho bylo více, než bylo přirozené, muselo to zákonitě zemřít, aby ostatní mohli žít. Na tato fakta narazíme u téměř každého dokumentárního filmu o přírodě.

Bohužel člověk vyskočil z kola harmonie a příroda, jak můžeme vidět ve zprávách, přestává fungovat. Lidstvo se obrovským způsobem přemnožilo, lidé se mačkají v milionových městech, v miliardových národech. Příroda už dávno není schopna přirozeně uživit tento zhoubný a nezastavitelný „nádor“, který požírá a likviduje vše živé. Příroda ustupuje betonu, supermarkety a průmyslové zóny vytlačují lesy a přírodní porosty. I zde tedy platí pravidlo, že smrt nahrazuje život. Bohužel tato současná rovnice nevystihuje svou původní podstatu. V dnešní době totiž smrt všeho živého nahrazuje život člověka. 

Stačí si jen trochu projít internet, aby člověk zjistil, jak obrovský počet zvířat byl vyhuben během posledních desetiletí. Rozvoj mozku člověka zapůsobil na přírodu stejně destruktivně, jako vznik rakovinové buňky v lidském těle. Člověk desetitisíce let zlepšoval své technologie, a pomalu likvidoval prostředí, ve kterém žil. V odborných studiích se můžeme dočíst, že Římané zlikvidovali svými zemědělskými zásahy úrodnou půdu Apeninského poloostrova, židé udělali z úrodné krajiny „země zaslíbené“ neúrodnou polopoušť. Ale stále to nebyly tak rozsáhlé změny, jaké se udávají v posledních dvou staletích. Průmysl zrychlil likvidaci planety nebývalým způsobem a dnes už nenajdeme místo na Zemi, kde by se neprojevila zkázonosná činnost člověka. Vždyť stopy mnoho let zakázaného DDT byly objeveny i v mase hlubinných ryb poblíž Antarktidy. 

Lidé se podivují nad tím, jak mohli Nostradamus, Sybila, židovští proroci či Máyové předpovídat budoucnost a v podstatě se shodnout na mnoha faktech, aniž by spolu kdy mohli mluvit. Bohužel pokud se člověk zamyslí nad tím, co se kolem něj děje, není těžké být prorokem nebo věštitelem. Absolutní devastaci životního prostředí přeci vidí každý, kdo chce vidět. Pouze pár známých jedinců se tváří, že je s přírodou vše naprosto v pořádku…

Jeden druh – člověk - se postavil nad všechno ostatní, což nemůže nikdy přirozeně fungovat. Jenže přírodní zákon o přemnožení druhu funguje stále. A jakmile člověk dojde k hranici „totálního přemnožení“, stane se to, co se zákonitě musí stát. A předpovídali to všichni, kdo v historii přemýšleli nad životem. Pokud lidé radikálně nezmění svůj způsob celosvětového fungování, dojde k obrovské celosvětové katastrofě, kterou předpovídali již zmínění historičtí věštitelé. Hladomor, války o vodu a jídlo nebo nové nemoci budou likvidovat vše živé. Pravidlo, že smrt je součástí zachování života tak opět ukáže svůj význam. Jestli totiž vyhyne podstatná část lidstva, jiní živí tvorové a rostliny mají šanci na přežití. 

Jestliže si člověk neuvědomí, že není ničím jiným, než pouhou součástí této přírody, nemůže jeho dominance na této planetě trvat již dlouhou dobu. Z většiny řek jsou již pouhé mrtvé stoky, moře i oceány jsou otráveny jaderným odpadem, ropou a špínou velkých měst. Např. endemický říční delfínovec čínský (Lipotes vexillifer) žil více jak 20 milionů let v čínské řece Jang-c'-ťiang (Žlutá řeka), což bylo jediné místo výskytu tohoto tvora na světě. Místní obyvatelé mu přezdívali „bohyně Jang-c'-ťiangu", přesto ani tento fakt bohužel nezabránil jeho totální likvidaci. 

V roce 1950 bylo odhadováno 5000 jedinců, v roce 1986 už jen 300. Ještě v roce 1997 bylo na toku řeky spatřeno 13 kusů. Při poslední expedici koncem roku 2006 po něm vědci víc jak měsíc marně pátrali na téměř 1700 kilometrech celého toku řeky, nenašli však ani jednoho. 

Města jsou obklopena hnijícími skládkami a přesycenou kanalizací, vzduch je zahalen smogem a skleníkovými plyny. Přirozené prostředí je zničeno a pokud člověk nesníží výrazným způsobem svůj stav, není možné dlouhodobě pokračovat v takovémto fungování.

Život a smrt

Ale zpět k životu a ke smrti. Setká-li se novorozeně se smrtí, nepláče, netruchlí ani zoufale nevzlyká. Stejně tak jako ostatní živí tvorové. Děti se nemusí učit přirozenému chování, děti přirozené jsou. To právě dospělí by měli malé děti pozorovat a učit se od nich. Zdá se, že člověk díky svému abstraktnímu myšlení povýšil život nad smrt, a proto se většinou nedokáže se smrtí smířit. Protože navíc přestal žít v přirozených vícečetných tlupách, kde neměla jedna smrt pro chod tlupy velký význam, je pro něj dnes smrt „blízkého“ obrovskou tragédií. 

Lidé se bojí smrti, truchlí nad smrtí svých blízkých a hledají smysl života. Organizují se pompézní pohřby a pietní akce, v případě smrti „slavných“ jsou lidé dokonce schopni vyhlásit svátky či státní smutky. Při těchto akcích se pak pronášejí „srdceryvné“ patetické proslovy, jak byl ten či onen skvělý člověk a jak obrovská a nenahraditelná ztráta je to pro lidstvo. Je zvláštní, že takovýto proslov mnohdy čte právě ten, který se s nedávno zesnulým řadu let nebavil, nebo se s ním hádal každý den. Není to zvláštní???

Bohužel jen málo lidí se zřejmě zamyslí nad tím, že všechny tyto nesmyslné akce „oslavují“ něco, co je naprosto přirozené. Člověk pečuje o hroby, nosí svíčky, staví pomníky, místo aby přemýšlel nad tím, jak pomoci zachránit život na této zemi. Přitom smrt je pouhé ukončení života jedince, ale možný krůček k záchraně života člověka a přírody. Nebylo by tedy lepší začít přemýšlet v naprostém opaku od současného trendu individualismu? Vždyť člověk přeci nežije život sám za sebe, ale žije za celý svět, stejně jako všechny živočišné druhy. A každá smrt patří k životu, tak proč veřejně truchlit? 

Tento článek není ani o řešení, ani o návodu nebo o smrti. Je napsán pouze proto, aby se každý zamyslel sám nad sebou a pokusil se najít svůj vlastní klid a smysl.