Lidská civilizace - blahobyt jednoho, chudoba tisíců jiných!

Přemýšleli jste nad tím, kdo zaplatí pohádkové platy špičkových sportovců? Kdo zaplatí astronomické odměny členů představenstva ČEZu nebo náklady na prezidentskou kancelář? Potřebuje vůbec náš prezident půl miliardy Kč ročně na svou činnost? Není to trochu moc?

foto: Milan Studnieka

Každý z nás má jiný způsob obživy a každý má jinou životní úroveň. A podle životní úrovně také často řadíme sebe a ostatní do nějakého pomyslného žebříčku úspěšnosti a důležitosti. Politik se může vidět jako ten nejdůležitější, protože rozhoduje o životech ostatních, sportovec či umělec může být pyšný na to, že v dnešním světě plném starostí přináší ostatním zábavu, policista zase na to, že hlídá klid a pořádek. Žena v domácnosti se může cítit nedoceněna za tvrdou práci, kterou podporuje svou rodinu, stejně jako nezaměstnaný, který desítky let pracoval v jednom podniku jako specialista a teď je ponižován tím, že musí prosit o sociální dávky. Obchodníci mohou být namyšlení, protože dělají práci, na kterou by si většina lidí netroufala. 

Proč si spousta lidí myslí, že zrovna ten jejich osud je ten nejtěžší? Proč mnoho z nás považuje svou práci za tu nejdůležitější? Copak není majitel firmy závislý na nezaměstnaných, protože jinak by musel své zaměstnance více platit, protože kdyby odešli, neměl by za ně náhradu? Zrovna tak je závislý na každém svém zaměstnanci, protože nebýt jeho, těžko by si mohl užívat svých zisků. Copak není policista závislý na ostatních, kteří jej živí svými daněmi? Copak není umělec závislý na tom, kdo si koupí lístek do divadla či do kina na představení nebo film, v němž hraje? Ať už je naším zdrojem obživy cokoliv, ničeho bychom nedosáhli bez ostatních.

Všichni jsme závislí na všech. Naše pohodlí je vykoupeno těžkým strádáním jiných, kteří často žijí na jiném konci světa. Těžko si při naší honbě za pohodlím uvědomujeme, že existují lidé, kteří umírají ve válkách. Ve válkách, kde válečná kořist a změna tamního režimu sice často napomáhá k našemu pohodlí, ale k chudobě těch druhých. Těžko si uvědomujeme, že jsou na světě miliony lidí, kteří umírají hlady nebo na nemoci, které zde vyléčí každý druhý doktor. Tito lidé se v ničem neliší od nás, stejně jako my milují své rodiny, stejně jako my touží po normálním klidném životě. Na rozdíl od ale nás mají minimální možnosti se svým životem něco udělat.  

Přesto nám tito lidé mohou dát mnohem víc, než my jim. Mohou nám nastavit zrcadlo našich duší a ukázat nám, v jakém kontrastu jsou naše „strasti“ s životem těch „druhých“. Jak podstatná je při pohledu do tohoto zrcadla skutečnost, jaká profese je důležitější a kdo má více peněz? Jakou váhu má to, jestli poletíme na dovolenou do Řecka nebo Thajska, jestli budeme mít jednu nebo dvě koupelny? Jak podstatné je, jaké a za kolik koupíme svým blízkým vánoční dárky a v jakém autě jezdíme? Jedni utrácejí za šaty s diamanty, a tisíce dětí umírají hlady. Nezdá se vám, že na tomto světě není něco v pořádku? 

Není ten pravý čas na to uvědomit si, co dělá člověka člověkem? Je snad v historii jediný důkaz o tom, že by bohatství a honba za ním udělala společnost šťastnou?  Kdy si lidé konečně uvědomí, že tato Země a její „dary“ jsou zde pro vše živé – pro lidi, pro zvířata i pro rostliny. Jak můžeme být tak domýšliví, že si přivlastňujeme něco, co nám vůbec nepatří? Jak můžeme být tak hloupí, když kvůli ziskům pár jedinců likvidujeme přirozené prostředí všeho živého?

V čem to asi bude, že když jedni bohatnou, ostatní musejí chudnout? Proč musí platit pravidlo, že blahobyt jednoho znamená strádání stovek jiných? Copak lidé nedokáží počítat a nevidí, že celá společnost „jede na dluh“, aby pár vyvolených mohlo používat svá soukromá letadla a lobbovat za privatizaci státního majetku? 

Ze všech stran jsme informačně „masírování“, že toto je ta naše svoboda, po které jsme 40 let prahli a že konečně všichni mají stejné šance. Položme si ale otázku: „Mají skutečně všichni stejné šance?“ Má romské dítě stejné šance jako dítě bývalé ministryně školství? Má dítě nevzdělaného pomocného dělníka stejné šance jako dítě ministerského předsedy? Mohou snad děti za omyly a nepochopení svých rodičů? A proto se ptám.

Přemýšleli jste nad tím, co by této společnosti pomohlo???